KLOKAN - časopis studentů Gymnázia Tachov

anglie I (5)

anglie I

Už jsme na odjezdu

Ve čtvrtek 17. února se krátce po 20. hodině u MacDonalda na dálničním odpočívadle Svatá Kateřina sjelo všech 18 členů naší výpravy a jejich rodiče (prof. Vrána, p. ředitelka a p. Koželuh přijeli bez nich). Cíl cesty byl jasný - Birmingham, druhé největší město Anglie. Autobus, který měl na místo dorazit zhruba ve 21 hodin, se vlivem špatného počasí (možná i vlivy jinými) zdržel, a tak jsme na něj čekali asi o hodinu déle. Většinu zúčastněných mile překvapil vzhled autobusu a jeho vybavení (někdo měl před odjezdem strach ze staré Karosy). Náš autobus měl klimatizaci, televizi a dokonce tolik potřebné [dabljů sí], tedy WC. V autobuse bylo celkem dost volných míst (i celá pětka), a tak jsme si mohli sednout skoro všichni k sobě do zadní části autobusu. Pro úplnost ještě dodávám, že jsem seděl s Nenym.

anglie I

Cesta dlouhá, ručník mokrý
Naše cesta probíhala celkem klidně, kecali jsme spolu, poslouchali walkmany, spali a nebo se dívali na video. Poté, co jsme projeli pasovou kontrolou na Rozvadově (skoro každý s lahví Becherovky ve svém zavazadle), dočkali jsme se první zastávky někde na dálničním odpočívadle v Německu o půl třetí ráno. Po 20-ti minutách jsme pokračovali dál v cestě.
Její zbytek už pro mě nebyl tolik příjemný, jelikož když jsem se vrátil do autobusu, zjistil jsem, že na mém sedadle leží Nenyho láhev s pitím a pod ní je obrovská louže. Požadoval jsem od viníka výměnu sedadel. Neny se však začal vymlouvat, že u okna sedět nemůže, jelikož by neměl kam dát nohy a jako "odškodnění" mi dal pouze spoustu novin a igelitový sáček, abych si měl na co sednout. Představa, že bych měl sedět dalších 13 hodin na novinách a neustále šustícím igeliťáku se mi značně nelíbila, a tak byl Neny nucen dát mi svůj ručník. Cesta na ručníku ubíhala značně pomalu (narozdíl od cesty na uhlí z povídky Exkurze do ZOO od Šimka a Grossmanna). Po několika hodinách začal ručník prosakovat. V Belgii (nechtějte po mně vědět kde, prostě někde na dálnici někde v Belgii) jsme opět na 20 minut zastavili. Zatímco v ČR a Německu nás přivítal padající nebo již spadlý sníh (pro cestování opravdu naprosto ideální počasí), v Belgii pro změnu pršelo. Po uplynutí již zmiňovaného přestávkového času jsme se opět rozjeli. Další zastávka se konala až v přístavišti v Calais, kde nám zdejší celník zkontroloval pasy. Následně jsme dostali k vyplnění landing cards a po krátké pauze jsme vjeli na trajekt (přesněji na palubu číslo 5).

anglie I

V Doveru
Vyjeli jsme z trajektu a zastavili před budovou imigrační kontroly. Vystoupili jsme, vešli dovnitř a zařadili se do fronty. Když jsem viděl, jak imigrační úředníci a úřednice přepočítávají lidem, kteří šli před námi na řadu peníze (při cestě do Anglie totiž musíte mít na jeden den minimálně 20 liber, studenti 10) a mnohdy s nimi dlouze rozmlouvají, neviděl jsem své naděje, být vpuštěn dál než na trajekt ve směru Dover - Calais moc optimisticky. Vše však proběhlo úplně hladce. Jedinou nepříjemnou situací bylo, že Nenymu při čekání ve frontě upadl na zem nůž. Ten se mu však podařilo téměř nepozorovaně zvednout. Vzhledem k tomu, že naše výprava měla pozvánku k pobytu a zajištěné ubytování, nemuseli jsme splňovat finanční limit, a tak mi k vpuštění do Anglie stačil rozhovor ve stylu: "Hello" a na otázku: "School trip?" pouhá odpověď: "Yes, exchange course." V průběhu tohoto velmi krátkého rozhovoru jsme dostal do pasu své první razítko (bylo na něm datum vystavení a text ve smyslu, že do 6 měsíců musím opustit zemi). Všichni pasažéři našeho autobusu se opět sešli, takže nám nic nebránilo, abychom pokračovali dál v cestě (směr Londýn). Byl jsem z toho, že už mi prakticky nic nezabrání, zůstat těch plánovaných 9 dní v Anglii tak na větvi, že jsem si vůbec nevšimnul, kdy jsme přejeli do levého jízdního pruhu. Nebo mi uniklo, že už při našem výjezdu z trajektu jsme jeli po levé straně? To fakt nevím. V tu chvíli mi to bylo celkem jedno. Sledoval jsem anglickou silnici, anglickou krajinu, kterou jsme projížděli a úplně všechno vypadalo tak nějak anglicky. Během cesty do Londýna jsem kromě sledování okolí stihl přečíst Nenyho čtyřstránkovou povídku, provokovat holky sedící za mnou a ještě jsem si všimnul, že nás předjeli dva autobusy vojáků (Tento fakt zmiňuji, protože jedna z mých rýpacích akcí byla založená na tom, že holky ani jeden z autobusů neviděly.).
Ani nevím jak, ale dorazili jsme do Londýna. Vylezli jsme (se svými zavazadly) ven z budovy, do níž jsme přijeli, přešli silnici a vešli do dalšího buildingu.

anglie I

"I lost my camera" aneb "Sakra, kde je můj foťák ?"
Na londýnské autobusové nádraží jsme dorazili v 15:30. Autobus do Birminghamu nám ujel a další s dostatečným počtem volných míst měl jet až ve 20:00. Rozhodli jsme se, že se půjdeme někam podívat a prof. Vrána navrhl rozdělit se do skupin a hlídat po určitých intervalech zavazadla. Prvními hlídacími dobrovolníky byl Neny (pro neznalé: později občas v textu Jirka) a já. Poté, co všichni odešli si Neny všimnul, že nemá foťák, a tak se vydal podívat do haly, ve které (respektive před kterou) nás autobus vysadil. Zhruba za minutu už se vracel zpátky. Bylo to docela podivné, jelikož pro Jirku není příliš typické, aby věci vyřizoval nějak rychle.
Nezklamal! Když došel blíž, zeptal jsem se ho: "To seš tak rychle zpátky". Odpověď zněla: "Ne, ještě jsem tam nebyl". Položil vedle mě na lavičku nůž, pronesl větu: "Sám bys to tady neuhlídal." a odešel. Po delší době přišel zpět. Nevypadal zrovna šťastně. Autobus už byl dávno pryč, takže se jeho naděje, že si v Anglii svým foťákem pořídí nějaký ten snímek začala rozplývat. Vzpomněl jsem si na to, že na letáku společnosti, která nás do hlavního města Anglie dopravila je telefonní číslo do londýnské kanceláře zmíněné firmy. Jirka našel leták (překvapivě rychle).
Když spolu s již zmíněným kusem papíru přistoupil k telefonu, zeptal se mě: "Když je to číslo do Londýna, tak tam asi nebudou mluvit česky, co?" Navrhl jsem mu, aby zkusil větu: "Do you speak Czech?" Neny vytočil číslo a začal anglicky cosi vysvětlovat. Žena, se kterou mluvil pochopila, že jel autobusem jejich firmy (české), a tak se ho zeptala: "Do you speak Czech?" Na to Jirka (trochu zaskočený) odpověděl: "Jó, no jasně!" a začal česky vyprávět svůj příběh o ztraceném foťáku. Nezapomněl také uvést, že celá věc značně spěchá, jelikož v Londýně budeme pouze do 20:00 (tzn. 4 hodiny). Paní Nenymu řekla, že zavolá do autobusu, zda se v něm našel foťák a ať zavolá za 5 minut zpátky.
Po 10 minutách Neny opět přistoupil k telefonu. Tentokrát se na druhé straně drátu ozvala jiná osoba, která nebyla obeznámena s jeho problémem. Jirka vše znova vysvětlil a osoba, s níž debatoval si napsala číslo telefonu, ze kterého volal a řekla, že až bude něco vědět, tak se ozve. Telefon dlouho nezvonil. Teprve při třetím telefonátu do sídla firmy se Neny po vysvětlení svého problému (telefon vzal opět někdo jiný) dozvěděl, že foťák se našel a má si ho vyzvednout kolem čtvrt na sedm na zastávce číslo x (x = číslo, jehož hodnotu jsem pozapomněl). Z této stanice odjíždí autobus, jímž jsme přijeli do Londonu. Nenyho radost však neměla dlouhého trvání. Krátce poté, co zavěsil, zjistil, že postrádá walkmana. Situace byla o to vážnější, že již zmiňovaný přístroj cituji: "Byl sestry." Minulý čas nebyl na místě, po chvíli hledání se walkman našel v dóze na hašlerky.
Závěrem bych rád podotknul, že jsem strašně šťasten, že jsem výrok "Sakra, kde je můj foťák" nebo jeho anglické skoro synonymum nemusel používat já, ale škodolibě jsem se mohl smát někomu jinému.

anglie I

"Kde je můj batoh?"
Celá Nenyho akce s názvem HLEDÁM FOŤÁK probíhala za mých téměř ustavičných vtipných a ironických poznámek (tušil jsem, že se fotkomaker někde objeví). Slovo vtipných je ovšem relativní pojem. Všem nám zmizel z tváří usměv (hlavně mně a Nenymu), když se vrátila paní ředitelka a pronesla větu, která je názvem této části mé reportáže z Anglie, tedy: "Kde je můj batoh?"