KLOKAN - časopis studentů Gymnázia Tachov

anglie II (7)

anglie II

Zbytek našeho pobytu v Londýně a cesta do Birminghamu
Začali jsme hledat batoh. Naše snahy však byly marné. Celý jinak skvělý den se mi nějak zkazil a začal jsem přemýšlet, kde se mohla stát chyba. Z části mě uklidňovalo pouze to, že batoh měla pí ředitelka za rohem, celkem mimo od věcí ostatních, a tak jsme o něm ani nemohli vědět, natož ho hlídat.
Tato značně nepříjemná událost (jak by také krádež batohu mohla být příjemná) se však později stala dokonce předmětem hned několika poměrně humorných událostí (k některým se ještě dostaneme). Nicméně jednalo se spíše o černý humor - což se mimochodem v Anglii docela hodilo. Tato země je tímto druhem humoru pověstná.
Vraťme se zpět na nádraží. Batoh byl pryč a moje nálada nebyla zrovna nejlepší. Postupem času se začali vracet další členové naší výpravy. Zbývající čas trávil každý po svém. Někdo studoval anglická slovíčka a fráze, někdo se připojil do diskusního kroužku (řešícího všechno možné) a ten zbytek prostě jenom tak seděl. Mezi tím vším si Neny vyzvedl svůj foťák a měl z toho obrovskou radost.
Nastal čas odjezdu. Do zavazadlového prostoru se naházely všechny ty kufry, tašky, batohy a prostě všechno, co jsme s Nenym uhlídali. Nasedli jsme a jelo se. Na autobuse jsem si nejvíce cenil suchého sedadla (Nenymu došlo pití). Z celé cesty si pamatuji pouze tu část od autobusáku k Westminsterskému Opatství a pak až autobusové nádraží v Birminghamu. Zatím, co já jsem spal (doháněl spánkový deficit, za minulou noc jsem totiž naspal asi jen 1,5 hodiny), stačil se Neny seznámit s Cliffem, studentem vysoké školy pro starší generace.

anglie II

Dopolední výlet
V sobotu ráno jsme si trošku přispali (rekordmanka Šárka spala asi do 4. hodiny odpolední). Já a Neny jsme vstali kolem desáté hodiny. Po snídani jsme se spolu s Markem a jeho synem Chrisem vypravili do nákupního centra Marry Hill. I když nás Mark před odjezdem informoval, že se jedná o velké nákupní středisko, myslel jsem si, že po několika návštěvách plzeňského Carrefouru už mě nemůže nic překvapit. O to větší byl můj obdiv, když jsme vešli dovnitř. Naší první zastávkou byl McDonald. Posilněn hamburgerem, Neny horkou čokoládou, jsme vešli do knihkupectví. Obzvlášť mě zaujala sekce s příručkami a učebnicemi nejrůznějších jazyků - VČETNĚ ČEŠTINY. Chris si jednu z těchto učebnic češtiny zakoupil a první slovo, které vyslovil, bylo strop.
Přesunuli jsme se k dílům slavného anglického spisovatele Williama Shakespeara. Další významné zastávky jsme udělali v obchodě Warner Bros v Music Shopu a konečně v centru komunikační a počítačové techniky. Zde jsme se vyfotili s Larou Croft. Teprve v této prodejně jsem měl možnost na vlastní oči se podívat (a vyzkoušet si) iMaca v jiné barvě než v jeho prvotní modré.
Z Marry Hill jsme jeli k Himley Hall. Jednalo se o nádherý dům obklopený pastvinami. Procházeli jsme po trávníku (pastvinách). Kousek od příjezdové cesty byl příkop, dostatečně široký, aby ho ovce nemohly přeskočit. Neny však tuto překážku zvládnul s přehledem. Dozvěděli jsme se, že již zmiňovanému příkopu se v Anglii říká ha-ha [háhá]. Z Himley Hall jsme se vraceli do našeho anglického domova. Cestou si však Neny všimnul jednoho kostela, a tak jsme se k němu na jeho přání jeli podívat. Jelikož bylo zavřeno, mohli jsme se kochat pouze pohledem zvenčí. Po prohlídce anglického hřbitova a zevnějšku kostela jsme se vydali domů.
Až do večera se nestalo nic, co by stálo za bližší popis.

anglie II

Konečně v Birminghamu
První známou osobou, jenž jsme uviděli, byl Roger. Dále potom přijeli Patrick a Nick. Po několika krátkých uvítacích větách jsme do Nickova auta naložili většinu zavazadel a Nenyho. Zbytek si vlezl do Rogerova autobusu a vyrazili jsme k Maypole Centru, budově patřící Birminghamské radnici. Právě v Maypolu jsme se setkali s našimi budoucími hostiteli a kamarády, které jsme znali už z Kořene. Roger nám sdělil, u koho budeme bydlet, obdaroval nás programem našeho pobytu a pak už jsme se se svými ubytovateli rozjeli do našich pro následujících 10 dní nových domovů.
Až na mě a na Nenyho bydlela celá česká výprava v Birminghamu. Jen já a Neny jsme měli výjimku a naším útočištěm se stal dům Marka a Pamely, bydlících ve městě Stourbridge. Pokud jste četli kořenového Klokana, jistě víte, že Mark je spisovatel a mimo jiné píše pro česko-anglické pobyty (jak na Kořeni, tak v Anglii) divadelní hry, které přimějí všechny spolupracovat a zdokonalovat se tak v řeči. Při přípravě kulis a při zkouškách se od nás Angličani učí nějaká ta česká slova a my se zase snažíme pochytit některé anglické fráze, slovní spojení …
Kromě toho, že Mark píše, jsou Mark a Pamela skvělí lidi, se kterými se člověk jen tak nenudí (to poznáte po seznámení s dalšími podrobnostmi našeho pobytu v Anglii). Teď už se vraťme ke Stourbridge. Je to město vzdálené tuším asi 13 mil od Birminghamu. Vzhledem k tomu, že jsem před odjezdem věděl, kde budu bydlet, podíval jsem se na toto město do mapy Anglie. Shledal jsem, že to bude město zhruba o velikosti Plané (přes 5 000 obyvatel). Jaké ale bylo naše překvapení. Když jsem autem sjížděli kopec, někde tam dole byla vidět spousta světel a Mark hrdě, ale naprosto pohodově pronesl: "Tak tohle je Stourbridge.", začal jsem tušit, že velikost tohoto města jsem neodhadl a z malého městečka kousek od Birminghamu se vyhlubalo asi 30-ti tisícové město.
Zastavili jsme před domem v ulici, jejíž název byl nápadně podobný tomu z adresy, na níž jsme Markovi odesílal své dopisy. Už to mám, jsme na místě (únavou to někomu doteče do hlavy až značně opožděně). Při pohledu na dveře domu, do něhož se Mark svým klíčem dobýval, jsem však zjistil, že Č.P. 29, kam jsem již zmíněné dopisy adresoval není ve skutečnosti 29, ale 2A. Vstoupili jsme do domu. Hned u dveří nás přivítalo několik koček (pro domýšlivce podotýkám, že se jednalo o tvory ze zvířecí říše). Mimo asi čtyř již zmiňovaných zvířat měl Mark taky 2 psy (s nimi jsme se měli seznámit druhý den) a jednoho papouška.
Po přivítání s kočičím obyvatelstvem domu nám Mark ukázal náš pokoj. Nebyl příliš prostorný ( "Kamrlík o velikosti mojí pravý boty" zhruba v tomto smyslu náš pokoj charakterizoval Neny). Zato jsme zde měli video s televizí a hlavně N.N. (Neny Nepořádný) měl menší prostor k tomu, aby zde udělal binec (to jsem si myslel pouze první den).
Toho večera se už nic extra zajímavého nedělo. Vzhledem k tomu, že jsme do Stourbridge dorazili mezi půl druhou a druhou hodinou ráno, šli jsme brzo po příjezdu spát.

anglie II

BOWLING
Večer jsme se všichni sešli před kuželkárnou. Ten den jsem hrál kuželky poprvé v životě. Musím říci, že tato hra mě nadchla - snad pro jednoduchost pravidel a velké štěstí při útoku na kuželky. Nicméně, stejně jsem nevyhrál.
Po hře jsme dostali scénář Markovy hry Robotica. Pak už jsme se všichni zase rozjeli do svých domovů.

anglie II

Přátelští psi
U nás ve Stourbridge se po večerech rozvíjely nejrůznější diskuse nebo jsme měli "večery s hudbou", kdy se každý chopil nějakého nástroje (jediné, s čím jsem se jakž takž poradil, byly bubny).
Nastal také čas, abychom se seznámili se psy. Když nás tito tvorové uviděli, začali na nás vrčet a štěkat. Nenyho pokus jednoho z nich pohladit málem skončil kousnutím do prstu. Od té doby jsme se na psy smáli jedině, když jsme jejich aktivity, prováděné na zahradě, pozorovali za skleněnými dveřmi obývacího pokoje.

anglie II

Kočky
Další překvapení večera se týkalo koček. Ty jsme si rozlišili do 2 skupin – černobílé (3) a zrzavé (1), přičemž černobílé se dělili na čtyřnohé (2) a trojnohé (1).
Toto kočičí "trojnožství" mi začalo připadat směšné až ve chvíli, kdy Neny při večeři začal jednomu z objektů nahlas počítat nohy, aby zjistil, která z koček kolem něj prošla.

anglie II

Bewdley - Bridgnorth
V neděli jsme dopoledne vyrazili na výlet parní lokomotivou. Já a Neny jsme se na nástupní stanice Bewdley dorazili spolu s Pamelou a Markem autem (ze Stourbridge je to totiž do Bewdley blíž než do Birminghamu). Ostatní měli sraz před Maypole Centrem a potom jeli společně autobusy, řízenými Nickem a Rogerem do Bewdley, kde jsme se tedy všichni sešli.
Před nádražím jsme si udělali společnou fotku a potom jsme se přesunuli na nástupiště, naskákali do vlaku a jelo se. Cestou jsme si vychutnávali okolní krajinu (rychlost vlaku byla pro tuto činnost přímo ideální) a nebo jsme si povídali s českými i anglickými kamarády. U mě se opět projevil tzv. nevím o čem mluvit syndrom. Česky řečeno, k anglické konverzaci byla obrovská chuť, ale občas byl problém najít nějaké téma, o kterém se dalo mluvit.
Dorazili jsme do městečka Bridgnorth (na rozdíl od Stourbridge mi toto město připadalo opravdu malé).
Hned jak jsme se všichni sešli před budovou nádraží, dostali jsme rozchod. Přešli jsme most, silnici a stoupali vzhůru do kopce. Nahoře nás přivítal perfektně upravený park (viz. foto), prošli jsme jím a dostali se do uliček města. Vzhledem k tomu, že byla neděle, měla většina obchodů zavřeno (k obrovskému zármutku přítomných holek do této skupiny spadaly i 2 nebo 3 obchody s plyšáky - jen tak mimochodem, nevím, co na nich ty holky vidí).
Prošli jsme otevřené obchody, nakoupili pohledy (nebo taky ještě něco jiného) a vydali se zpět do parku. Zde jsme poobědvali náš packed lunch a pořídili pár fotek. Než jsme se nadáli, byl čas tak akorát na cestu zpátky na nádraží. Tam jsme se mimo jiné setkali s vítězkou soutěže o nejpozoruhodnější a nejoriginálnější suvenýr z Bridgnorthu - Ivana ml. si s sebou na nádraží přinesla starou botu.
Pozn. Soutěž, jež jsem před chvílí zmiňoval, se ve skutečnosti nekonala, ale nevěděl jsem, jak Ivany botu začlenit do děje.