anglie III (6)

Cesta z Bridgnorthu do Bewdley
Když jsme se všichni sešli, vešli jsme na nástupiště a čekali na příjezd vlaku. Netrvalo to tak dlouho a už jsme seděli v kupé. Ještě před tím, než se náš železný oř rozjel, měli jsme o zábavu postaráno. Roger procházel vagónem a nevypadlo z něj nic jiného než věty: "Where is Lubora? I lost Lubora." ("Kde je Lubora? Ztratil jsem Luboru.")
Luborou je zde myšlena pí ředitelka. Jako správného puberťáka a vyznavače černého humoru mne napadlo, že pí Luboru ztrácíme po částech. Napřed jsme jí (se jí) v Londýně ztratili batoh a teď se nám ztratila celá. Tato slova od spoluhlídače jejího ukradeného batohu opravdu nebyla vtipná, ale přesto se tomu všichni v našem kupé smáli.
Druhý humorný moment nastal, když jsme zjistili, že již zmiňovaná "suvenýrová" bota značně zapáchá. Přimět její novou majitelku, aby se jí zbavila bylo nemožné. Nakonec ji kdosi vyhodil z kupé na chodbu. Za chvíli tímto místem procházel průvodčí. Kopl do boty, řekl něco ve smyslu: "Nenechávejte na chodbě nepořádek" a pokračoval v cestě. Naštěstí si majitelka boty nebrala jeho slova příliš k srdci, botu si nevzala zpět do kupé a nenechala si zkazit náladu kvůli tomu, že někdo její suvenýr označil za něco, co dělá nepořádek.
Dorazili jsme do Bewdley. Zatím, co zbytek výpravy se Rogerovým a Nickovým autobusem vracel zpět do Birminghamu, Neny, já, Mark a Pamela jsme jeli do Severn Valley Country Parku.

---

Severn Valley Country Park
Dorazili jsme před budovu čtvercového tvaru. Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si kromě spousty informací o historii těžby uhlí v dané oblasti také fotografií z jedné akce pořádané Pamelou, Rogerem a Markem. Mark a Pamela nás seznámili s rangerkou March (nebo Meggie, vím jen, že měla stejné jméno jako jedna postava ze Simpsonů. Ne, určitě to byla March.). March nás provedla návštěvnickým centrem a na závěr nám ukázala ceduli, kterou našla jedna z návštěvnic parku den před naším příjezdem. Tato cedule byla někde v zemi desítky let.
Vyšli jsme z návštěvnického centra a vydali se na procházku parkem. Severn Valley Country Park, jak už název napovídá leží v údolí řeky Severn. Hned za hlavní (a také jedinou) budovou stál totem, který jsem znal z fotek, jež mi poslal Markův syn Chris. Postupně jsme scházeli dolů do údolí. Zastavili jsme se až u Woodhenge (kruh pokácených stromů). Pokračovali jsme dále podél řeky a užívali si pohledu na anglickou přírodu. Mark byl skvělým průvodcem a naši chůzi doplňoval vyprávěním řady historických událostí, vážících se k danému místu.
Vrátili jsme se k návštěvnímu centru, nasedli do auta a odjeli do Stourbridge.

---

Pondělní výlet do Londýna
Na pondělí jsme měli v plánu výlet do Londýna. Vstávali jsme poměrně brzy. Sraz byl totiž na birminghamském vlakovém nádraží už v 7 hodin ráno (cesta ze Stourbridge do Birminghamu trvala asi hodinu). Ještě za tmy jsme dorazili do Birminghamu, a protože nám zbyl nějaký ten čas, udělal nám Mark (birminghamský rodák) asi půlhodinovou prohlídku okolí.
Všichni jsme se sešli v 7 hodin na New Street Station. Nastoupili jsme do vlaku (Což je vzhledem k tomu, že jsme stáli na vlakovém nádraží a chtěli jsme se dostat z Birminghamu do Londýna, docela logické.). Cesta vlakem trvala mnohem kratší dobu než stejná trasa autobusem. V jejím průběhu jsme si povídali o všem možném.
Na londýnském nádraží jsme dostali celodenní jízdenku do metra. Došli jsme na zastávku metra, nastoupili, jeli, jeli, a pak jsme zase vystoupili (všimněte si, jak skvěle urychluji děj). Kousek jsme šli pěšky a nakonec jsme společně došli před budovu Národního Muzea (National Museum), kde jsou k vidění sbírky, jež Angličané nakradli ze svých bývalých kolonií. Dostali jsme čas na individuální (popř. skupinovou) prohlídku muzea.
Po uplynutí smluvené doby jsme se opět sešli před muzeem. Po další cestě metrem jsme navštívili Národní Galerii (National Gallery). Na projití celé této budovy by bylo třeba mnohem více času než jen pár hodin, které jsme měli. V galerii najdete obrazy Vincenta van Gogha (konkrétně Slunečnice), Clauda Moneta a dalších známých malířů.
Všichni jsme se sešli na Trafalgar square. Zde jsme se vyfotili a přesunuli se do St. James´s Parku, kde jsme poobědvali. Následně jsme se po skupinách vydali do ulic Londýna, prozkoumat další památky. Skupinu, jíž jsem byl součástí, vedl James. Konec konců, vycházeli jsme z jeho parku, ne? (pozn. tenhle James ale rozhodně není svatej). Napřed jsme se vydali k Buckinghamskému Paláci. Cestou jsme spekulovali, zda nás královna pozve na čaj (možnost A) či nikoliv (možnost B). B bylo správně.
Od Buckinghamu jsme zamířili k Westminsterskému Opatství a Big Benu. Na delší chvíli jsme se zastavili před Westminsterskou katedrálou, kde jsme čekali, až si 2 členové naší výpravy nakoupí pohledy. Když se konečně vrátili, tak jsme zase chvíli šli a šli, přešli Temži (všimněte se podobnosti se slavnou tachovskou řekou Mže) a za chvíli jsme se ocitli u asi nejnovější londýnské "atrakce" Londonského Oka (London Eye).
Zde se naše výprava roztrhla na ty, kteří se chtěli jít najíst a vrátit se co nejkratší cestou na sraz do St. James Parku a na ty, kteří se chtěli ještě trochu projít. Skupinu druhou tvořil Mark, Neny a já (možná ještě někdo, ale už si na nikoho nevzpomínám). Mark nám ukázal budovu Parlamentu, sídlo britského premiéra a jiná zajímavá místa. Celá naše skupina se sešla opět v St. James Parku a čekala, až přijdou ostatní.
Opravdu zvláštní způsob, jak si krátit čas, vymyslel James. Vymyslel si totiž, že bychom mohli udělat závody v běhu. Byl poměrně teplý únorový den, a tak si James, aby se mu líp běželo sundal boty. Neny nezůstal pozadu a sundal si i ponožky. Situaci, kdy dva šílenci běhají bez bot parkem asi každý Londýňan jen tak nezažil.
Když jsme se všichni sešli, odjeli jsme metrem zpět na vlakové nádraží Euston a odjeli vlakem zpět do Birminghamu. Zde nás vyzvedl Markův syn Chris a odvezl zpět do Stourbridge.

---

Zkoušíme Markovu Roboticu
V úterý ráno jsme se sešli v Maypole Centru, abychom zde začali zkoušet Markovu hru Robotica, kterou jsme měli zahrát na závěrečné (rozlučkovém) pátečním večírku.
Napřed jsme se stejně jako na Kořeni rozdělili do několika skupin (hudba, scéna, herci a maskéři). Herci si rozdělili role a začali číst první řádky Robotici. Režisérem nebyl nikdo jiný než sám autor. Občas ho nahradil James (stejně jako Aaron se herectví věnuje častěji než při jazykových kurzech).
Ještě bych taky mohl krátce zmínit, o čem hra vlastně byla. Celý děj se odehrával na přelomu let 2999 a 3000 (n.l.). Zlí roboti Macro a Matrix unesou princeznu a chtějí se zmocnit království. Vše je překaženo za pomoci hlavního klaďase - Casia.
Celá hra je provázena komickými prvky (např. Když Matrix po souboji s Casiem umírá, zaklepe nohama - bačkorama). Touto hrou Mark opět dokázal, že je mistrem v psaní her (u nichž se člověk pokaždé zasměje) a zároveň také skvělým režisérem.
Jak mě Mark informoval, téměř všechny názvy postav mají co dočinění s elektronikou (Nicam - značka videa, Casio - značka hodinek, kalkulaček, Babbidge - Charles Babbidge - vynálezce 1. elektřinou napájeného počítače).

---

Jde se na hru The Free State do Repu
Dalším společným programem byla návštěva večerního divadelního představení v Repu (Birmingham Repertory Theatre). Zde jsme shlédli hru Janet Suzmanové - The Free State. Hra je adoptací Čechovova Višňového sadu.
Naše výprava seděla hned v 1. a 2. řadě. Kromě samotného děje, který zde nechci popisovat, abych neudělal nějakou chybu (přece jen více jak hodinové představení v africké angličtině mi dalo zabrat a ne zcela všemu jsem rozuměl).
Téměř na úvodu celého představení si jedna z hereček (v roli pokojské), oděna do minisukně sedla čelem přímo proti místu, kde jsem seděl já a nohy neměla zrovna dvakrát u sebe (za mnou pak Patrik a další - to jen tak abych v tom nezůstal sám). O přestávce jsem byl provokován narážkami jako třeba: "Ty si teda umíš sednout, co?" a podobnými. Tuto situaci uvádím, abyste měli představu, jak nelehké postavení jsme měli my, jediní dva kluci z celé výpravy (já a Neny).
Kromě samotného děje jsem v divadle nejvíce ocenil perfektní zvukové efekty a rychlou změnu kulis (která se velmi koordinovaně děla před očima diváků).
Plni dojmů jsme se opět vrátili do Stourbridge.

---

Třes se Stratforde, ty rodné město Shakespearovo
Nadpis článku je sice značně neumělý, ale určitě jste z něj pochopili, kam jsme ve středu měli namířeno, správně, do Stratfordu.
Opět, stejně jako do Bewdley se jelo dvěma autobusy s logem birminghamské radnice na dveřích. Cestou jsme se zastavili u Rollright Stones. Pod tímto názvem se neskrývá nic jiného než kruh tvořený kameny . Stejně jako je tomu u Stonehenge, váže se i k tomuto místu jistá legenda. Ať kameny počítá kolik lidí chce, nikdy se neshodnou => kameny jsou nespočítatelné.
My, čeští vědci jsme přišli na to, proč tomu tak je. V některých místech jsou kameny tak blízko u sebe, že téměř není možné rozeznat, kde je pouze jeden kamen a kde jsou dva popřípadě více u sebe. Každý se s tímto problémem vypořádá jinak a tak potom také vypadají výsledky.
Zatím, co jedna část naší česko-anglické výpravy zůstala u šutrů, ta druhá se vydala k vesnickému kostelu. Cesta byla poměrně blátivá, a tak nám nohy při chůzi přes pole značně těžkly. Vešli jsme do kostela.
Pokračování příště . . .

P.S.
Všimli jste si, že jsem vás nadpisem nalákal na Stratford, a skončili jsme v nějakém zapadákově? Tak to máte teda perfektní postřeh.
Ha, ha, ha, ha, ha ...

---