V půlnočních novinách nemůžeme zapomenout ani na člověka, který s námi pobyl pouze jeden rok, ale do povědomí nás všech vešel hned první den. Při seznamovací hodině se přihlásil a směle otázal: „Paní profesorko, mohl bych jít na záchod, já jsem natlakovanej jako bomba od propanbutanu.“
My kluci si na Honzu Borče vzpomeneme pokaždé, když nás píchne či zabrní jakákoliv kůstka v těle. Rádi, ač s bolestí totiž vzpomínáme na společné cesty ze školy zpět do našeho domovského města Plané. Ve vlaku jsme se totiž pravidelně věnovali karbanu. Jakožto studenti, nemaje velkého množství peněz, nehráli jsme Poker o peníze, nýbrž Oko o cvrnky do čela a hlavně bouchy do kolen. V udílení trestů tomu, kdož prohrál, byl Honza expert. Jejich výkonům tak zpravidla museli asistovat i dva další spoluhráči.
Byla to bolest k nevydržení. Nás to však bavilo a nejrůznějšími provokativními hláškami na Honzovu adresu jsme si říkali o přídavky.
Definitivní tečku za svou kariérou v naší třídě však Honza udělal až na školním výletě. Nechal se zmást mou informací: „Kluci, holky byly plavat a teď se sprchujou. Ve sprše jsem zaslechl Jitku.“ Se zrcadlem z naší koupelny se tak vyřítil k Jitčině chatě. Využiv fyzikálního zákonu: „Úhel odrazu je roven úhlu dopadu“ a malého, vysoko posazeného okýnka ve sprchách, sledoval naší spolužačku při koupacím procesu.
S očima na vrch hlavy se pak vrátil do chatky a nadšeně volal: „Kluci, viděl jsem Šroubinu, viděl jsem všechno kromě hlavy.“
Zpráva o Honzově úlovku se velmi rychle rozšířila i mezi dívčí část třídy. Z hovoru našich spolužaček nakonec vyplynulo, že Honza neviděl svou oblíbenkyni, ale jednu její, tehdy ještě ne zrovna nejštíhlejší kamarádku.
I Honzovo mezidobí strávené v naší třídě bylo na trapasy značně plodné. Stáli jsme tehdy ve dveřích naší třídy (dnešní 4.A) a zpozorovali profesorku Morgensteinovou jdoucí na dámské WC. Namluvit Honzovi, že na toaletu právě zašla jedna z našich spolužaček, nebyl žádný problém.
Za chvíli již stál Honza opřený o dveře tak, aby osoba vycházející ze záchoda neměla šanci otevřít. Zmiňovaná profesorka vzala za kliku a marně se snažila otevřít dveře. První pokus nevyšel, a tak do druhého vložila více energie. Dveře se lehce pootevřeli. Profesorka stačila vyjeknout: „Hej!“ Honza, stále netušící, koho to vlastně vězní, zařval: „Tu máš ty mrcho,“ a opět dveře přirazil.

Tímto se ti Honzo omlouváme za všechny ty nepravosti, které jsme ti provedli a přejeme ti, abys měl v příštím roce na jaře hodně štěstí u toho, z čeho pomalu začínáme mít strach i my - u maturity.
Za tvou první gympláckou třídu