Na začátek nového roku jsme pro vás přichystali specialitu. Nabízíme vám internetovou verzi Půlnočních novin 6.A. Noviny zatím nejsou úplné, na jejich dokončení se usilovně pracuje. Číst noviny
prosinec 2002 (1)
Vánoční
Jana Michalcová
Pospíchám. Je příšerná zima, a tak si přitáhnu klopy kabátu. Otřesu se. Mráz mi zalézá až do morku kostí, při každém výdechu vychází obláček páry.
Pobaví mě to, vypadá to, jako bych třeba kouřila cigaretu. Jako každý kolem. Rozhlédnu se. Lidi spěchají, div že do sebe vzájemně nevráží. Občas se ozve výkřik typu: „Karle!“, „Tati!“ nebo v lepší případě: „Lásko!“. S úsměvem sleduji dění kolem sebe. Teda, ty lidi jsou fakt divný, pomyslím si, honí se za dárky a jsou pořád nervózní… Ale proč? Já všechny dárky většinou kupuju na poslední chvíli a nějak mi to nevadí. Sice se potom taky nervuju, předvánoční čas sice trávím často mimo domov, ale rozhodně ne nakupováním dárků. Vždycky mám problém rozmyslet se, co komu dát.
„Hele, už máš dárky?“ zeptá se mě ráno Péťa.
„Nee, času dost, že jo…“ odpovím s klidem a dál se pečlivě věnuji opisování úkolu z matiky. U mě nic neobvyklého. Můj volný čas mám rozhodně na příjemnější věci, než psaní úkolů. Prostě jsou od toho, aby se nedělali(nebo v lepším případě dělali ve škole…). Já si pilně opisuju každý úkol. Tak to je-někdo má hlavu na počítání, tvoření vět nebo psaní slohu. Poslední roky se řadím do skupiny lajdáků, ale že by mě to nějak trápilo… Opsanej úkol, dobrej úkol! Tvrdím ve třídě a většina lidiček se mnou(překvapivě)souhlasí.
„Teda ten tvůj přístup mě fakt dojímá!“ prohlásí nechápavě Petra a nechá si hodit sešit s domácím cvičením z němčiny. Jojo, ani ona, prvotřídní šrotna, nedělá úkoly z něminy, ájiny nebo(nedej bože!) z češtiny. Zato mi ochotně půjčí opsat matiku. Odhodím propisku a ta dopadne se slabým zvukem na zem. Chvíli sedím a přemýšlím, jestli ji mám zvednout nebo ji nechat ležet. Pořád se nemůžu odhodlat k jakékoli aktivní činnosti a v duchu přemýšlím, proč se třeba nemůžou propisky zvedat samy?! Peťka(děkuji jejím rodičům!!!) za mě moje nelehké rozmýšlení vyřeší. Zvedne tužku, hodí ji na lavici a zavrtí hlavou. Věnuji jí děkovný úsměv. Petra složí svoje tělo na židli a pořád na mě nechápavě kouká. Všimnu si jejího pohledu a kývnu hlavou, jako co se děje.
„Hele, tobě fakt nevadí, že dneska píšem? Že za tejden je Štědrej den a ty nemáš ani jeden dárek?!“ podezíravě si mě prohlédne. Pokrčím rameny.
„No a? Hele, já nevim, proč bych se měla honit po městě a shánět dárky, když stejně nejsem milionářka a to, co chci, si prostě nemůžu koupit… Je to jen další stres a já chci bejt vyrovnaná, chápej, ne? Fakt mě Vánoce neberou.“ Odmítavě pohodím hnědými vlasy a vytáhnu z balíčku Orbitku. Nabídnu Petře, ale ta odmítne. Asi se urazila, děvčátko moje. To mě fakt netrápí! Řeknu, že neubude, a vrátím balíček zpět do útrob školní tašky. Pak se pootočím na bok, nohy skrčím a dám na Petřinu židli. Z penálu vyndám pilníček na nehty a protože teprve zvoní, začnu se šíleně zajímat o vzhled svých tlapek. Teda, né, že bych lpěla na tom, pilovat si nehty při hodině, ale když ona bude fyzika a při té polovina lidí spí a ta lepší dělá jiné předměty. Já jsem zvláštní exemplář, nedělám věci na jiné předměty ani nespím, ale buď si s někým píšu, nebo prostě sedím a koukám se z okna.
Jana Michalcová
Pospíchám. Je příšerná zima, a tak si přitáhnu klopy kabátu. Otřesu se. Mráz mi zalézá až do morku kostí, při každém výdechu vychází obláček páry.
Pobaví mě to, vypadá to, jako bych třeba kouřila cigaretu. Jako každý kolem. Rozhlédnu se. Lidi spěchají, div že do sebe vzájemně nevráží. Občas se ozve výkřik typu: „Karle!“, „Tati!“ nebo v lepší případě: „Lásko!“. S úsměvem sleduji dění kolem sebe. Teda, ty lidi jsou fakt divný, pomyslím si, honí se za dárky a jsou pořád nervózní… Ale proč? Já všechny dárky většinou kupuju na poslední chvíli a nějak mi to nevadí. Sice se potom taky nervuju, předvánoční čas sice trávím často mimo domov, ale rozhodně ne nakupováním dárků. Vždycky mám problém rozmyslet se, co komu dát.„Hele, už máš dárky?“ zeptá se mě ráno Péťa.
„Nee, času dost, že jo…“ odpovím s klidem a dál se pečlivě věnuji opisování úkolu z matiky. U mě nic neobvyklého. Můj volný čas mám rozhodně na příjemnější věci, než psaní úkolů. Prostě jsou od toho, aby se nedělali(nebo v lepším případě dělali ve škole…). Já si pilně opisuju každý úkol. Tak to je-někdo má hlavu na počítání, tvoření vět nebo psaní slohu. Poslední roky se řadím do skupiny lajdáků, ale že by mě to nějak trápilo… Opsanej úkol, dobrej úkol! Tvrdím ve třídě a většina lidiček se mnou(překvapivě)souhlasí.
„Teda ten tvůj přístup mě fakt dojímá!“ prohlásí nechápavě Petra a nechá si hodit sešit s domácím cvičením z němčiny. Jojo, ani ona, prvotřídní šrotna, nedělá úkoly z něminy, ájiny nebo(nedej bože!) z češtiny. Zato mi ochotně půjčí opsat matiku. Odhodím propisku a ta dopadne se slabým zvukem na zem. Chvíli sedím a přemýšlím, jestli ji mám zvednout nebo ji nechat ležet. Pořád se nemůžu odhodlat k jakékoli aktivní činnosti a v duchu přemýšlím, proč se třeba nemůžou propisky zvedat samy?! Peťka(děkuji jejím rodičům!!!) za mě moje nelehké rozmýšlení vyřeší. Zvedne tužku, hodí ji na lavici a zavrtí hlavou. Věnuji jí děkovný úsměv. Petra složí svoje tělo na židli a pořád na mě nechápavě kouká. Všimnu si jejího pohledu a kývnu hlavou, jako co se děje.
„Hele, tobě fakt nevadí, že dneska píšem? Že za tejden je Štědrej den a ty nemáš ani jeden dárek?!“ podezíravě si mě prohlédne. Pokrčím rameny.
„No a? Hele, já nevim, proč bych se měla honit po městě a shánět dárky, když stejně nejsem milionářka a to, co chci, si prostě nemůžu koupit… Je to jen další stres a já chci bejt vyrovnaná, chápej, ne? Fakt mě Vánoce neberou.“ Odmítavě pohodím hnědými vlasy a vytáhnu z balíčku Orbitku. Nabídnu Petře, ale ta odmítne. Asi se urazila, děvčátko moje. To mě fakt netrápí! Řeknu, že neubude, a vrátím balíček zpět do útrob školní tašky. Pak se pootočím na bok, nohy skrčím a dám na Petřinu židli. Z penálu vyndám pilníček na nehty a protože teprve zvoní, začnu se šíleně zajímat o vzhled svých tlapek. Teda, né, že bych lpěla na tom, pilovat si nehty při hodině, ale když ona bude fyzika a při té polovina lidí spí a ta lepší dělá jiné předměty. Já jsem zvláštní exemplář, nedělám věci na jiné předměty ani nespím, ale buď si s někým píšu, nebo prostě sedím a koukám se z okna.
 |
|
|
 |
 |
 |